Přeskočit na obsah

Rudolf Sikora

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rudolf Sikora
Narození17. dubna 1946 (78 let)
Žilina
Alma materVysoká škola výtvarných umění v Bratislavě (1963–1969)
Povolánífotograf, malíř a grafik
OceněníPribinův kříž I. třídy (2016)
Webová stránkawww.webumenia.sk/katalog?author=Sikora%2C+Rudolf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudolf Sikora (* 17. dubna 1946, Žilina) je slovenský malíř, kreslíř, grafik, fotograf, sochař a bývalý pedagog.[1][2][3] Je jednou z hlavních postav současného konceptuálního umění na Slovensku,[2] a jedním z nejvýznamnějších postav českého a slovenského výtvarného umění 20. století. Během normalizace byl aktivní na neoficiální – alternativní umělecké scéně.[4][5] Pedagogicky působil na několika vysokých školách, byl jedním z iniciátorů vzniku Veřejnosti proti násilí.[6][7][8] V roce 2016 byl oceněn Pribinovým křížem I. třídy.[9]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 17. dubna 1946 v Žilině do rodiny matematika a úřednice. Vyrůstal na Spiši, později se s rodinou přestěhoval zpátky do Žiliny, kde studoval na střední všeobecně vzdělávací škole. V letech 1963-1969 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, dva roky paralelně studoval scénografii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Studium na VŠVÚ absolvoval pod vedením profesora Petra Matějky na Oddělení monumentálního malířství a gobelinu.[1][4][6][10]

Raná tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Sikora vstoupil na výtvarnou scénu v politicky uvolněném období, koncem 60. let 20. století. Po absolvání VŠVU debutoval v roce 1969 na vlastní výstavě Topografie v Galerii mladých na Mostové ulici v Bratislavě, kde vystavovali například i Július Koller či Juraj Meliš. V Topografiích Sikora zužitkoval specifický druh informací jako topografické náčrty, mapy a plány, s nimiž pracoval během studia.[11] Už v tomto díle se začal projevovat jeho zájem o ekologická témata.[3] Po srpnu 1968 Galerii mladých zavřeli a po přestavbě ji dostal pod zprávu Socialistický svaz mládeže.[6]

70. léta

[editovat | editovat zdroj]

V létě roku 1977 se setkal s českým spisovatelem a jedním z organizátorů Charty 77 Eugenem Brikciem, který ho požádal o podpis. Sikora nabídku odmítl, protože se nechtěl vystavit nutnosti emigrovat.[6]

V roce 1979 se Sikora s dalšími výtvarníky zúčastnil generační výstavy v Ústavu technické kybernetiky Slovenské akademie věd. Výstava se stala základem pro vznik umělecké skupiny AR, jejímž členem se však Sikora nestal.[12]

1. otevřený ateliér

[editovat | editovat zdroj]

Významnou aktivitou umělecké scény byla výstava nazvaná 1. otevřený ateliér 19. listopadu 1970 v ateliéru v jeho domě na Tehelné ulici č.j. 32 v Bratislavě, která předznamenala nástup silné generace tvůrců.[13] Šlo o vědomý protestní projev proti mocenským zásahům, který vznikl jako spontánní akce z iniciativy samotných výtvarníků.[10][11] Zúčastnilo se ho 19 umělců se zákazem veřejně vystavovat: Milan Adamčiak, Peter Bartoš, Václav Cigler, Robert Cyprich, Milan Dobeš, Igor Gazdík, Viliam Jakubík, Julius Koller, Ivan Kříž-Vyrubiš , Vladi, Marián Mudroch, Jana Shejbalová-Želibská, Rudolf Sikora, Ivan Štěpán, Dezider Tóth a Miloš Urbásek. Vernisáže se zúčastnil i český teoretik umění Jindřich Chalupecký.

Ateliér byl otevřen 19. listopadu 1970 v 17.00, druhý den přišla Státní bezpečnost a Sikoru kvůli nepovolenému setkání od rána vyslýchali. Záminkou byla i provokativní instalace prázdných konzerv s nápisem Atmosféra 1970 - nedýchatelné, která však byla společným dílem Jakubíka, Kordoše a Murdocha.[6]

Incidentem začalo postupné přesouvání uměleckých aktivit z veřejných prostor do soukromí ateliérů.[11][14] Událost se stala známou a konceptuální autoři se na Tehelné ulici v rámci neoficiální scény nadále setkávali, což vedlo ke vzestupu konceptuálního umění na Slovensku.[6][11][15] Sikoru také vyloučili z kandidátství do Svazu výtvarných umělců, v období normalizace dostal zákaz vystavovat a neustále jej vyšetřovali příslušníci StB.[6][16][17]

Sikorův bratislavský dům na Tehelné ulici byl v roce 1975 zbourán kvůli výstavbě nemocnice. Sikora s rodinou dostal od státu náhradní byt, ale výstavy v něm už neorganizoval.[6] V roce 1976 zorganizoval u příležitosti ekologické konference na Smolenickém zámku veřejnou výstavu. Na konferenci přednesl příspěvek o podílu umělecké tvorby na formování ekologického myšlení.[10] Nadále se podílel na tvorbě oficiální "závadné tvorby", například na kolaboračním albu Symposion III in memoriam Miloš Laky (1976).[11]

80. léta

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 byl Sikora spolu s dalšími bývalými posluchači Petra Matejku vyloučen z výstavy k Matejkovu jubileu na půdě Slovenské národní galerie. Událo se tak z podnětu Ľubomíra Podušela, který byl náměstkem ředitele SNG.[11]

V roce 1988 Sikora s mladými postmoderními autory Gabrielem Hošovským, Martinem Knutom a Milošem Novákem založil uměleckou skupinu Sysygie. Tvorba sdružení směřovala k "redukci expresivních motivů, uplatňování strategií vyprazdňování a sociální vybledlosti se snahou o definování problémů souvisejících s identitou. "[11] Skupinu postupně akceptovali oficiální galerie a po listopadu 1989 vystavovali zejména v Galerii M+ na Laurinské ulici v Bratislavě.[10] Seskupení ukončilo svou činnost v roce 1990.[11]

Sikora byl v roce 1988 přijat do Svazu slovenských výtvarných umělců na příkaz předsedy a bývalého ministra kultury Miroslava Válka.[6]

Vznik Veřejnosti proti násilí

[editovat | editovat zdroj]

Během studentských demonstrací 17. listopadu 1989 byl doma a pracoval. 19. listopadu se na popud informací o policejních zásazích vůči protestujícím rozhodl svolat několik přátel do výstavní síně Umělecké besedy v Bratislavě, kde měl tehdy výstavu.[6][8][16][18] Po telefonátu s Miroslavem Cipárem, tehdejším předsedou městské organizace svazu umělců se nejprve setkal s více výtvarníky a dalšími osobnostmi v ateliéru v Kyparově bytě, kde společně sepsali kritické prohlášení. Následně zúčastnění pozvali další osobnosti do Umělecké besedy, kde se nakonec setkalo přibližně 500 osob. Téměř 400 z pozvaných nakonec podepsalo i připravené veřejné prohlášení z Cíparova bytu. Po různých organizačních záležitostech bylo ve večerních hodinách založeno hnutí Veřejnost proti násilí.[6][16]

Sikora deklaroval lítost, že o vzniku VPN nedali hned vědět lidem v Praze, což mohlo zabránit pozdější nedůvěrě vůči VPN ze strany Občanského fóra.[6]

90. léta a současnost

[editovat | editovat zdroj]

V porevolučních letech Sikora pracoval jako poradce prvních polistopadových ministrů kultury, Ladislava Chudíka a Ladislava Snopka. V dubnu 1990 z ministerstva az VPN odešel, důvodem bylo rozhodnutí věnovat se naplno výtvarné tvorbě.[6][16]

Od roku 1990 působil jako profesor na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde učil až do roku 2004. V letech 2003 až 2011 přednášel na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích. Externě vyučoval také na Akademii výtvarných umění (AVU) a Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) v Praze.[19]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou a celoživotní partnerkou byla historička umění Eugénia Sikorová (1946–2019), která pedagogicky působila na Vysoké škole múzických umění, i jako asistentka scénografa prof. Ladislava Vychodila.

V roce 2020 se oženil podruhé, vzal si novinářku Tinu Čornou.

Rudolf Sikora má tři sourozence, jeho bratrem je historik PhDr. Stanislav Sikora, CSc.

Ceny a ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1991, cena na Trienále grafiky, Krakov, Polsko
  • 2012, Cena Nadace Tatra banky za umění
  • 2016, Pribinův kříž I. třídy

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Náměty

[editovat | editovat zdroj]

Sikora se už v 70. letech věnoval ekologickým a kosmickým námětům.[3][10][20] Jako jeden z prvních umělců v Československu upozorňoval na ekologické ohrožení světa, ovlivnil jej Eugen Gindl, který mu doporučoval knihu Limity růstu Massachusettského technologického institutu z roku 1972. Ta obsahovala prognózy čerstvě vzniklého Římského klubu, s Gindlovou pomocí knihu získal v podobě polského samizdatového překladu.[3][20][21] Svou osobitou kosmologickou vizi opřel o vědecké poznatky z teorie vzniku a existence vesmíru, přičemž vytvořil originální uměleckou paralelu k vědě.[19]

V mnoha svých dílech pracuje s podobnými symboly – hvězdička a křížek, plus a minus, narození a smrt, negativ a pozitiv, dobro a zlo.[20][22]

Několik svých děl věnoval ruskému revolučnímu avantgardistovi Kazimirovi Malevičov i (Hrob pro Maleviče I-III (1996), Epitaf pro Maleviče (1998).[20]

Žánr

[editovat | editovat zdroj]

Sikora se od začátku tvorby věnoval konceptuálnímu umění ; cykly Topografie (1969), Z města ven (1970) Řezy civilizací (1972), Čas… prostor (1971-1974), Habitat (1975) a Pyramidy (1976-1977). V roce 1981 se zúčastnil kolaborativního díla Senza titolo poštovního umělce Petra Meluzina.[10][11]

Koncem 70. a začátkem 80. let se Sikora začal věnovat grafice, s využitím fotografických technik, ofsetu a serigrafie produkoval díla Černá díra - Bílá díra (1979), V souřadnicích času a prostoru (1981), cykly Energie (1982-198) Antropický princip (1985-1987). V sedmdesátých letech se zabýval i uměním akce, zejména v rámci kolektivních aktivit v 1. otevřeném ateliéru.[10]

V 90. letech tvořil kombinací fotografie, kresby a malby cykly Hroby suprematistů (1993-1994), Erby (1991-1992, Vítězné oblouky (1992).[10]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Samostatné výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Zastoupení ve sbírkách

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rudolf Sikora na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b Ako sa číta obraz. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-89545-551. S. 158. 
  2. ↑ a b The History of European Photography. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-85739-70-1. S. 671. 
  3. ↑ a b c d Rudolf Sikora: Podpisujeme zmenky, ktoré naši potomkovia nebudú môcť zaplatiť. pravda.sk. Dostupné online. ISSN 1336-197X. 
  4. ↑ a b Všetky galérie sú mu malé, dali sme mu celé noviny. dennikn.sk. Dostupné online. ISSN 1339-844X. 
  5. ↑ Rudolf Sikora: sám proti sebe. [s.l.]: [s.n.] ISBN 8070353414. S. 298. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m Post Bellum SK. Rudolf Sikora: Výtvarník, ktorý otvoril Umeleckú besedu pre nežnú revolúciu. Aktuality.sk. Dostupné online. 
  7. ↑ TASR. Osobnosťou slovenskej fotografie je R. Sikora. teraz.sk. Dostupné online. 
  8. ↑ a b Spomienka na výtvarnícky November [online]. Dostupné online. (slovensky) 
  9. ↑ Prezident Kiska udeľoval štátne vyznamenania. sme.sk. Dostupné online. ISSN 1335-4418. 
  10. ↑ a b c d e f g h 20. storočie : dejiny slovenského výtvarného umenia. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-8059-031-1. Kapitola Umenie a remeslo. 
  11. ↑ a b c d e f g h i Slovník svetového a slovenského výtvarného umenia druhej polovice 20. storočia : od abstraktného umenia k virtuálnej realite : idey - pojmy - hnutia. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-968283-0-4. 
  12. ↑ Umelec ega popierajúci ego. .týždeň. Dostupné online. ISSN 1336-653X. 
  13. ↑ I. otvorený ateliér 1970 - Bratislava. [s.l.]: [s.n.] ISBN 8089009026. S. 143. 
  14. ↑ SITA. Ako okupácia zastavila slobodnú umeleckú tvorbu. pravda.sk. Dostupné online. ISSN 1336-197X. 
  15. ↑ Pravda. Rudolf Sikora: Sám s fotografiou/Alone with Photography. pravda.sk. Dostupné online. ISSN 1336-197X. 
  16. ↑ a b c d Rudolf Sikora: Som krikľúň. .týždeň. Dostupné online. ISSN 1336-653X. 
  17. ↑ Zuzana Bartošová, teoretička umenia, Ústav dejín umenia SAV. Vesmír podľa Sikoru. pravda.sk. Dostupné online. ISSN 1336-197X. 
  18. ↑ Rudolf Sikora. [s.l.]: [s.n.] S. 26. 
  19. ↑ a b Rudolf Sikora. Sám s fotografiou. [s.l.]: [s.n.] ISBN 9788085739718. S. 312. 
  20. ↑ a b c d Zuzana Bartošová, teoretička umenia, Ústav dejín umenia SAV. Vesmír podľa Sikoru. pravda.sk. Dostupné online. ISSN 1336-197X. 
  21. ↑ Nesmieme sa klaňať peniazom a myslieť si, že dokážeme ovládať prírodu, hovorí umelec Rudolf Sikora. dennikn.sk. Dostupné online. ISSN 1339-844X. 
  22. ↑ Rudolf Sikora: Stratiť moc je ako prísť o milenku. sme.sk. Dostupné online. ISSN 1335-4418. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DZIEWANSKA, Marta (ed.) et al.: Mária Bartuszová. Provisional Forms. Museum of Modern Art : Warszaw, 2015.
  • FOWKES, Maja: Green Block. Neo-avant-garde Art and Ecology pod Socialism. Budapest – New York : Central European University Press, 2015,s. 151–195
  • GRUŇ, Daniel: Red Planet: Kosmické Imaginery of the Slovak Neo-Avant-Garde. In: RODUNDA, Łukasz – FARQUHARSON, Alex – PIWOWARSKA, Barbara (eds.): Star City. The Future Under Comunism. Nottingham : Mammal Foundation, Nottingham Contemporary, tranzit.at, 2011, s. 18 52-68
  • GRUŇ, Daniel: Der Kosmos der Slowaksichen Neoavantgarde zwichen Utopie, Fiktion und Politik. In. Crossing 68/89. Eds. Jurgen Danyel - Jennifer Schevardo - Stephan KRUHL. Berlín : Metropol Verlag, 2008, s. 1 136–155.
  • KEMP-WELSCH, Klara: Antipolitics in Central European Art: Reticence jako DissidenceUnder Post-totalitarian Rule 1956–1989. IB London – New York : Tauris, 2014.
  • SUDAC, Marinko (ed.) et al.: Područje zastojí. Kolekce Marinko Sudac / Standstill. Marinko Sudac Collection. Zagreb : Institut za istraživanje avantgarde, 2011, s. 1 250 – 255.
  • STRAUSS, Thomas: Zwischen Ostkunst und Westkunst. Von der Avantgarde zur Postmoderne. München " scaneg Verlag, 1995.
  • PIOTROWSKI, Piotr : Ve Shadow of Yalta: Art and the Avant-garde in Eastern Europe 1945–1989. London : Reaktion Books Ltd., 2009.
  • KRŠŇÁK, Boris a kol.: UME? NE! příběh sbírky Artandconcept, Bratislava, Petrus, 2020

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rudolf_Sikora&oldid=24313962“